foto© Isolde Ohlbaum

 

Rok 2008 je v polské kultuře věnován osobnosti a tvorbě Zbigniewa Herberta (1924-1998), významného polského básníka a esejisty, zesnulého před deseti lety, jehož básně najdeme ve sbírkách Studium předmětu (1965), Poslání pana Cogito (1991) a Epilog bouře (2001) v překladech Vlasty Dvořáčkové, Miroslava Holuba a Miroslava Červenky.

Link - http://www.herbert2008.pl

V Roce Zbigniewa Herberta připravují studenti Masarykovy univerzity v Brně (FF MU Brno, Ústav slavistiky, seminář západoslovanských jazyků a literatur, seminář polonistiky) v rámci předmětu Zbigniew Herbert – życie i twórczość (pod vedením Mgr. Renaty Putzlacher-Buchtové) multimediální PROJEKT HERBERT.

 

(foto: Veronika Kociánová)

 


 

Polský klub Polonus v Brně ve spolupráci
s Knihovnou Jiřího Mahena a Ústavem slavistiky MU v Brně
Vás srdečně zvou na česko-polský hudebněpoetický večer s názvem

 

Wieczór Herbertowski

 

který se bude konat ve čtvrtek 11. prosince 2008 v 18 hodin
v knihovně Jiřího Mahena, Kobližná 4.

Večerem bude provázet Renata Putzlacher-Buchtová,
básnířka a překladatelka, vystoupí také polský herec a zpěvák
Tomasz Kłaptocz a kytarista Krystian Szynder.

 

http://www.polonistika.cz/index.php?

http://www.pk.org.pl/kalendarium.php?idk=342 

 

  

 

(foto: Barbora Jelínková, Jana Šubrová, Czesław Kaczor, Jacek Sikora)

 

POETICKÝ VEČER SE ZBIGNIEWEM HERBERTEM

 
Dne 11. prosince 2008 se v knihovně Jiřího Mahena v Brně uskutečnil česko-polský hudebně-poetický večer věnovaný dílu polského básníka Zbigniewa Herberta. Tento večer pořádal Polský klub Polonus v Brně ve spolupráci s Knihovnou Jiřího Mahena a Ústavem slavistiky MU v Brně.

Úvodního slova se ujal dr. Roman Madecki z FF MU a celý večer moderovala básnířka a překladatelka Renata Putzlacher-Buchtová, která se také nejvíce podílela na organizaci celé akce. Hlavními osobnostmi večera byli především polský herec a zpěvák Tomasz Kłaptocz a kytarista Krystian Szynder, kteří zpívali zhudebněné texty Zbigniewa Herberta. Kłaptocz se mezi jednotlivými básněmi střídal v mluveném slově s paní Putzlacher-Buchtovou, která všem zúčastněným průběžně představovala Herbertův život.

Během večera vystoupila také řada studentů brněnské polonistiky, kteří recitovali své překlady básníkových veršů. Vedle českých studentů vystoupili také přátelé z Polska. Největší úspěch měl nepochybně student Michał Burdziński z Jagellonské univerzity, který prezentoval pasáže z Herbertovy knihy esejů Barbarzyńca w ogrodzie proložené vlastními komentáři, a to vše bylo doplněno prezentací v Power Pointu.

Na závěr si paní Putzlacher-Buchtová připravila společně se studentem Tomášem Wojnarem živou reprodukci jednoho z posledních rozhovorů, které Zbigniew Herbert poskytl. Tím na konec jako by promluvil sám básník a zcela prozaicky, v jinak poetickém večeru, prozradil své životní teze.

Celou akci můžeme zhodnotit jako velmi zdařilou a musíme poděkovat paní Renatě Putzlacher-Buchtové a všem účinkujícím za tento krásný poezií, hudbou a poznáním protknutý večer. Poděkování patří také pracovníkům Knihovny Jiřího Mahena, kteří nám poskytli své prostory a pomohli vytvořit velmi příjemnou atmosféru celého večera.

(napsala Barbora Jelínková)

 

Z Herbertem u Mahena

Wiersza Herberta były światełkiem w tunelu

 


 

ROK Z. HERBERTA V POLSKU

Zbigniew Herbert byl v kontextu polské literatury dvacátého století tvůrcem výjimečným, jeho rozsah sahal od prózy přes poezii k dramatu. Usnesení polského Sejmu ze dne 10. července 2007, na základě jehož právní moci došlo k prohlášení roku 2008 Rokem Herberta, je krokem chvályhodným. Toto politické rozhodnutí navíc přichází v době, kdy krásná literatura v kulturním diskursu ztrácí svou kdysi neotřesitelnou pozici. Veřejnost se stále častěji obrací ke kinematografii a Internetu. Literární fikce přitahuje pouze ve formě zprostředkované, v podobě scénáře převedeného na plátna kin a obrazovky televizí. Proto lze chápat krok polského zákonodárného sboru jako výraz podpory krásné literatuře a zároveň uctění památky velkého literáta, jenž zemřel právě před deseti lety. Pro samotného Herberta je pak tato neobvyklá pocta jakousi jednadvacátou cenou; cenou sui generis, cenou udělenou in memoriam.
Rozměr Roku Herberta není ovšem pouze symbolický. Sektor veřejné správy ve spolupráci s veřejnoprávními institucemi i soukromými subjekty realizuje organizuje mnohé kulturní události. Tuto činnost zastřešuje Ministerstvo kultury a národního dědictví Polské republiky, zodpovědné za resort kultury. Příslušný operační program schválený touto institucí pak realizuje Národní knihovna, koordinátorem je zvláštní Organizační komise. 
Samotná činnost v rámci Roku Herberta spočívá především v organizaci:

· výstav a expozicí,
· tematických dílen (workshopů),
· literárních setkání,
· představení,
· koncertů,
· konferencí a vědeckých setkání, 
· zpracování multimediálních programů
· a ostatních předsevzetí s tematickým zaměřením na osobu a dílo Zbigniewa Herberta.

Společenský benefit Roku Herberta pocítí na vlastní kůži také studenti vznikem programu stipendií Zbigniewa Herberta.

Konkrétní společenské události věnované osobě literáta jsou realizovány především zmíněnou Národní knihovnou. Jedná se mezi jinými o:

· „Herbertovské debaty“ – cyklus devíti debat pořádaných v průběhu celého roku v Rytířském sále Paláce republiky Národní knihovny,
· multimediální výstavu pod názvem „Herbert – Norwid – středomořské inspirace“,
· představení pod širým nebem „Herbert – rekonstrukce básníka“,
· představení v Národním divadle uzavírající Rok Herberta.

V současnosti se Rok Herberta blíží ke svému konci, nicméně jeho kulturní náplň není ještě zdaleka vyčerpána. Stále probíhá cyklus zmíněných debat, před několika dny byla v známém Ossolineu zahájena výstava nazvaná „Obličeje pana Cogito“ věnovaná portrétům a rukopisům literáta, na počátek listopadu je pak připravena vědecká konference na téma „(Ne)osvojený Herbert“.
Význam rozsáhlého kulturního programu trvajícího po celý kalendářní rok spočívá také v jeho celopolském rozsahu – kulturní akce se konají v mnoha místech země a tím má veřejnost možnost aktivní i pasivní účasti v různého druhu setkáních, představeních či dílnách. Důkazem této skutečnosti jsou informace umístněné na oficiálních stránkách http://www.herbert2008.pl – osoba orientující se alespoň částečně v topografii Polska pozná, že události s herbertovskou tematikou se konají skutečně všude, bez rozdílu, zda se jedná o sídla povahy lokálního centra nebo malé městečko kdesi v pohraničí...

(připravil Petr Špetlák)


plakát Polského institutu v Praze
http://www.polskyinstitut.cz/?d=program&i=201



ZBIGNIEW HERBERT


– narodil se 29. října 1924 ve Lvově
– před začátkem 2. světové války nastoupil na gymnázium, maturitu získal tajně (1943)
– za války bojoval v Zemské armádě (Armia Krajowa)
– r. 1944 odjel do Krakova, kde vystudoval ekonomii (1947)
– r. 1948 bydlí v Sopotech, vycházejí jeho fejetony v týdeníku „Tygodnik Wybrzeża“; pracoval jako redaktor („Przegląd Kupiecki“)
– vystudoval práva (1949) na Univerzitě Mikoláše Koperníka v Toruni, studoval i filozofii u prof. H. Elzenberga; od r. 1950 pokračuje ve studiu ve Varšavě
– r. 1950 v týdeníku „Dziś i Jutro“ vycházejí bez autorova vědomí básně „Napis“, „Pożegnanie września“ a „Złoty środek“; psal pod vlastním jménem i pod pseudonymy (Patryk, Stefan Martha)
– 1950–53 – spolupracoval s týdeníkem „Tygodnik Powszechny“ – zde vycházejí jeho fejetony ,,Bez ogródek”
– v období socrealismu píše do šuplíku a věnuje se různým povoláním (prodavač, měřič, kalkulant, ekonom) 
– po uvolnění politické a společenské situace (polský Říjen 1956) vyšla jeho první sbírka básní „Struna światła“ (1956) a drama ,,Jaskinia filozofów” (,,Twórczość” 1956/9); v následujícím roce pak sbírka ,,Hermes, pies i gwiazda” a v roce 1961 ,,Studium przedmiotu” (básně)
– v roce 1962 vychází kniha esejů „Barbarzyńca w ogrodzie“, v nichž Zbigniew Herbert popsal své zážitky z cest po Francii a Itálii
– od r. 1965 byl členem Akademie der Künste (Berlín), Bayerische Akademie der Schönen Künste (Mnichov), pak i Akademie für Sprache und Dichtung (Darmstad)
– v letech 1965–68 pracoval v redakci měsíčníku „Poezja“
– v letech 1965–1971 hodně cestoval (Německo, Francie, Holandsko, Belgie), mj. proto byl v letech 1967–1970 mnohokrát vyslýchán
– r. 1968 se oženil s Kateřinou Dzieduszyckou
– r. 1969 vychází sbírka ,,Napis”
– v letech 1969–70 přednášel na univerzitě v Los Angeles
– r. 1972 vstoupil do polského PEN klubu (odešel z něj r. 1991)
– r. 1974 vychází sbírka „Pan Cogito“
– v prosinci 1974 podepsal List 15, o rok později v prosinci 1975 podepsal Memoriał 59
– v letech 1975–81 žije v Západním Berlíně a cestuje po Německu, Rakousku a Itálii
– aktivně podporoval hnutí Solidarita a po návratu do Polska v roce 1981 pracoval v redakci samizdatového časopisu „Zapis“
– r. 1984 vychází v Paříži sbírka „Raport z oblężonego miasta i inne wiersze“ uznany za poetycki manifest solidarnościowego podziemia
– byl přívržencem Solidarity a v roce 1986 odešel do pařížského exilu na protest proti Jaruzelského režimu
– r. 1989 Herbert vstoupil do nezávislého svazu spisovatelů Stowarzyszenie Pisarzy Polskich
– zajímal se o politickou situaci v Polsku i ve světě, inicioval sbírku na pomoc Čečensku, poslal prezidentu Bushovi dopis, ve kterém protestoval proti lhostejnosti k osudu Kurdů
– básník Zbigniew Herbert, jenž byl pro generace Poláků vzorem nekompromisního vzdoru proti komunistické diktatuře, v posledních letech svého života proslul také bojovným antikomunismem
– r. 1990 vychází sbírka ,,Elegia na odejście”
– od r. 1990 člen American Academy and Institute of Arts and Letters
– r. 1992 vychází sbírka ,,Rovigo”
– Zbigniew Herbert se vrácí do Polska a znovu bydlí ve Varšavě
– r. 1993 vychází kniha esejů „Martwa natura z wędzidłem”, věnovaná holandskému malířství
– r. 1993 Herbert byl přijat do americké Academy of Arts and Sciences
– několik měsíců před smrtí Zbigniewa Herberta vychází sbírka básní „Epilog burzy“
– básník zemřel po dlouhé nemoci 28. července 1998 ve Varšavě
– 3. května 2007 mu byl posmrtně udělen Řád Bílého Orla (poprvé mu byl udělen krátce po smrti, ale jeho žena řád odmítla od prezidenta Alexandra Kwaśniewského převzít)
– Polský Sejm rok 2008 oficiálně ustavil rokem Zbigniewa Herberta – 28. července 2008 uplynulo deset let od smrti jednoho z největších evropských básníků

(připravila Veronika Kociánová)

Link – Herbertiada

 


 

 

LVOV - BÁSNÍKOVO RODNÉ MĚSTO


Zbigniew Herbert se narodil 29. října 1924 ve Lvově. Měl dva sourozence – mladšího bratra Boleslawa Janusze (zemřel během 2. světové války) a starší sestru Halinu. Ve Lvově básník strávil prvních dvacet let svého života. Zde se začal vzdělávat, nejprve na základní škole sv. Antonína, později na gymnáziu krále Kazimíra Velkého, které bylo během sovětské okupace přejmenováno na „Střední školu č. 14“. Maturitu získal v roce 1944 díky tajnému vyučování. Poté zahájil studium polonistiky. Kromě studia však musel také pracovat, aby se mohl postarat o rodinu a získat „Ausweis“ – kartu, která by jej chránila před německými raziemi. Pracoval např. jako krmitel vší v institutu, jenž vyráběl očkování proti tyfu nebo jako prodavač v železářství. Kromě toho se stal vojákem podzemní Zemské armády. 26. března 1944 pak Herbertovi i s dětmi utekli před Sověty do Krakova (usadili se v nedalekých Proszowicích). 

Zbigniew Herbert Lvov miloval a mnohokrát na něj vzpomínal, avšak do rodného města se již nikdy nevrátil. Zde je úryvek jeho dopisu z 1. dubna 1944: 

„Tak si sedím v pohodlném a slušném salónku a přemýšlím o smutném osudu vyhnanců a vyděděnců. Přitom jsem pořádně najezený a lehce melancholický (neustále si broukám, což dráždí nervy všech kolem, oblíbené lvovské písničky např. Ten milovaný Lvov). Dnes je neděle. Byl jsem na mši v Mariánském kostele (oltář svinutý, velmi smutný dojem, takže během celé bohoslužby jsem proklínal všechny skopčáky na čele s Frankem). Pak jsem viděl výměnu stráží před Vavelem (s orchestrem a s kulomety). V té chvíli mě chtěl trefit, abych se vyjádřil lvovsky, šlak. Šel jsem proto na Skalku a dobrou hodinku jsem si povídal s Wyspiańským; povídal něco o síle národa, že vytrváme, že dějiny se opakují a zdálo se mi, že nade mnou šuměla Nike z Osvobození, ale možná to byl starý jilm, jenž roste na dvorku kostela. Šel jsem dál hledat hlas zlatého rohu – k Visle. Potloukal jsem se po bulvárech, vcházel jsem na lodě a díval jsem se, díval (krásná řeka, na mou duši, naše řeka, polská). Nakonec jsem se vrátil domů (ne do svého), poobědval jsem a pro změnu jsem začal přemýšlet o Lvově a o tobě, starý brachu. Mé myšlenky pluly širokou, rozezpívanou, velkou Vislou – jenom, že ta Visla ústila do Poltvy...“

(připravil Daniel Fukala)



 

Zbigniew Herbert

POČASÍ
V obálce nebe se vznáší vzkaz pro nás. Velikánský vzduch se širokými, oranžovými a bílými pruhy. Kráčí tento vlídný kolos před námi: kolébá se. Nese na tyči lesklou kouli.


DŘEVORUBEC
Ráno vstupuje dřevorubec do lesa a přibouchává za sebou velké dubové dveře. Zelené vlasy stromů se zvedají zděšením. Je slyšet tiché sténání kmenů a odevzdaný křik větví.
Dřevorubec ale neustává v kácení. Pronásleduje slunce. Dohání je na okraji lesa. Večerem září na obzoru rozštípnutý kmen a nad ním chladnoucí sekyra. 


NESKONČIT JAKO ANDĚL
Budou-li nás chtít po smrti proměnit v uvadající plamínek, který se prochází po stezkách větrů – je třeba se vzbouřit. Věčný odpočinek na lůně vánku, ve stínu žluté glorie, uprostřed šepotání dvojrozměrných chórů, je k ničemu.
Je třeba vstoupit do kamene, stromu, vody, skuliny ve dveřích. Je lépe být skřípáním v podlaze než pronikavě průhlednou dokonalostí.

 

(přeložil Ondřej Kolarczyk)

 


 

Zbigniew Herbert
OBLAKA NAD FERRAROU

II

nemohl jsem zvolit
nic v životě
dle své vůle
vědomostí
dobrých úmyslů

ani zaměstnání
útočiště v historii
systém který vše vyřeší
ani také spoustu dalších věcí
proto jsem vybral místa
četná místa odpočinků

– stany
– zájezdní hostince u cest
– ubytovny pro bezdomovce
– pokoje v pohostinstvích
– spaní sub love
– klášterní cely
– penziony na pobřeží

vozidla
jako létající koberce
z pohádek Východu
mne přenášely
z místa na místo
ospalého
uchváceného
utrápeného krásou světa

v podstatě
byla to ubíjející výprava

propletené cesty
zdánlivá absence cílu
utíkající obzory

a teď vidím jasně
oblaka nad Ferrarou
bílá
podlouhlá
bez plachet
takřka nehybná

plynou zvolna
ale jistě
k neznámým
pobřežím

to v nich
a ne ve hvězdách
se rozhoduje
o osudu

(přeložil Tomáš Wojnar)

 





 

ZBIGNIEW HERBERT – „TEXTAŘ“ GINTROWSKÉHO


Przemyslaw Gintrowski je polský hudebník a skladatel. Už na střední škole hrál ve školní kapele Między niebiem a ziemią, ale jako samostatný umělec se publiku představil až roku 1976 ve varšavské Riwierze, kde zahrál píseň Epitafium dla Sergiusza Jesienina.

Krátce potom v roce 1979 společně s Jackem Kaczmarským a Zbigniewem Łapińským založili trio a připravili poetický program Mury. Titulní píseň tohoto představení se stala neoficiální hymnou hnutí Solidarita.

Gintrowski měl štěstí na velké básníky. Jeho dlouholetou hudební dráhou se totiž proplétají dva, dálo by se říct osudoví autoři. Vedle zmiňovaného Jacka Kaczmarského, se kterým několik let vystupoval a jehož texty s oblibou zpíval, to byl zejména, slovy Gintrowského – nejvýznamnější básník současnosti – Zbigniew Herbert.

S Herbertovou tvorbou se Gintrowski setkal poměrně brzy, kdy mu rodiče podsouvali k přečtení jeho verše. Avšak teprve během studia fyziky na Varšavské univerzitě se začal umělecky realizovat. Kamarádky z polonistiky ho zásobovaly básněmi nejrůznějších autoru, ale největší dojem na Gintrowského udělala tvorba právě Zbigniewa Herberta.

Gintrowski se s verši Herberta ztotožnil. Jak sám v jednom rozhovoru řekl: „Osią poezji Herberta jest człowiek i wszystkie uwarunkowania, w jakich ten człowiek się znajduje. Ważną rolę w twórczości Herberta, jak nie kluczową, pełni system wartości moralnych. A ten herbertowski system wartości jest mi bardzo bliski, i jak sądzę oprócz wielkiego zauroczenia językiem herbertowskim, wielkiego zauroczenia myślą Herberta, właśnie ów system wartości, to wszystko składało się na moją fascynację jego poezją.“ Právě onen nehasnoucí obdiv vedl Gintrowského k tomu, aby se na konci sedmdesátých let pokusil jeho verše zhudebnit. Zprvu byl Herbert ke Gintrowského tvorbě poměrně kritický, byl přesvědčený, že jeho básně jsou úplné ve své formě a obsahu a není třeba k nim nic přidávat. Později se pro zhudebnění veršů nadchl, vycítil společné emoce.

Ačkoliv se Herbertovy texty v Gintrowského tvorbě objevují od samého začátku, a sám básník se na jedné pohlednici adresované Gintrowskému žertovně podepsal „Zbigniew Herbert – tekściarz Gintrowskiego“, komplexní album složené pouze ze skladeb opatřených texty Zbigniewa Herberta natočil Gintrowski teprve v roce 2000. „Widocznie musiałem dojrzeć do tej płyty i to dwojako; po pierwsze: chciałem ją zrobić w takiej właśnie formie muzycznej, z pełnym aranżem, a po drugie: potrzebna była złość, jaka ogarnia mnie na to, co się dzieje wokół i co się nam proponuje w sferze szeroko pojętej kultury“ – říká autor v jednom rozhovoru. Odpowiedź (Odpověď) není jen názvem jedné skladby, ale album jako takové je podle Gintrowského slov odpovědí na to, co nás obklopuje. Album Odpowiedź vzniklo za podpory Polského rozhlasu a sklidilo v Polsku poměrně velký úspěch. Ačkoliv producent počítal s prodejem pěti tisíc kusů, nakonec se prodalo víc než dvojnásob nosičů, což je na posluchačský dost náročnou tvorbu, kterou Gintrowski prezentuje, úctyhodné číslo.

Na Odpowiedzi najdeme 17 skladeb. Kromě písní Cesarz či Mur, které v Gintrowského repertoáru figurovaly už od konce sedmdesátých let, a které zde dostaly zcela nový kabát, najdeme na desce i nové, dosud nepublikované skladby na Herbertův text jako Bajka ruska, Pijacy, Ścieżka nebo Kołatka. Poslední jmenovaná symbolicky otevírá a uzavírá album. „Na początek śpiewam go sam, od razu wykładając swój system wartości, a na koniec śpiewa "Kołatkę" dziecko. Wydało mi się interesujące, że tak deklaratywny, tak jasno stawiający sprawy wiersz, wykonuje dziecko, śpiewające o "suchym traktacie moralisty": "tak - tak, nie - nie". Wyrażam tym samym swoją nadzieję, że te wartości moralne, w których przynajmniej ja staram się wychowywać swoje dzieci, dla młodego pokolenia będą tak samo ważne jak dla nas. To taki znak zapytania z dozą nadziei.“

Dětský hlas se objevuje ještě v jedné skladbě, v titulní Odpowiedzi, která se objevila už na desce Raport z oblężonego miasta z 1981 roku. Autor však na desku Odpowiedź všechny songy přepracoval a nahrál znova, a právě u této skladby ho napadlo, že by část textu, z kterého si Gintrowski udělal v podstatě refrén, mohla nazpívat jeho desetiletá dcera, čímž by píseň dostala nový rozměr.

Dá se říci, že v tvorbě Gintrowského je tato deska průlomová hned dvakrát. Poprvé díky tomu, že se jedná o první desku, na které je textová složka zastoupená pouze Herbertovou tvorbou, a podruhé díky tomu, že se zde Gintrowski pokouší strhnout ze sebe nálepku barda s kytarou a ve svých instrumentacích se pouští do rozsáhlých klávesových ploch dokreslených zvukem klavíru. Právě tento druhý krok vyvolal u posluchačstva a recenzentů nemalý rozruch.

Zvuk a celkové aranžmá nahrávky působí dost zastarale a jako by se tak trochu posmívala tomu, jak se nahrávací proces a zvuková technika za posledního čtvrt století vyvinula. Někteří i v tom nachází jistou symboliku. Objevily se také názory, že klávesy se prostě k Herbertovi nehodí. Je tu však jedno ale... Gintrowski je totiž přesvědčený, že v každé básni je melodie obsažena od samého začátku a jeho úkolem je pouze tuto melodii ze vzduchu odchytit a přetavit do konečné podoby – písně. Pokud tedy ke Gintrowskému tyto skladby přilétly v takové podobě, jak je zachycuje album „Odpowiedź“ a autor si za svými skladbami stojí, pak je to v pořádku...

Článek vznikl na základě materiálů umístěných na zpěvákových oficiálních stránkách www.gintrowski.art.pl

(připravil Krystian Szynder)

 


 

 

Zbigniew Herbert
DRAK

Občas si uvědomuji, že už jsem velmi starý. Být starým, to neznamená jenom mít artrózu, ale hlavně patřit do světa pojmů, kterým současnost nerozumí, tak jako kdyby člověk měl jiný, dávno vydaný a vyčerpaný starý slovník, jiný starý atlas, jinou knihu světa. Nikdo například nechce věřit, že jsem měl vychovatelku, tak jako Odyseus. Já a ithacký král jsme měli vychovatelku. Byla to kdysi velice mocná instituce.

K důležitým povinnostem vychovatelky patřilo uspávání dětí. Nemnohé, ty nejvíce líné a špinavé, zpívaly monotoniím hlasem přihlouplé písničky s nekonečnými refrény, odkrývající tímto způsobem před vědcem prof. Schulzem z Berlína autogenní trénink, když povětšinou usínaly dřív než pacienti (přesněji řečeno, tyto uspávací pokusy končily nejčastěji mohutným chrápáním vychovatelek). Převládající většina vyprávěla pohádky. Na začátku to byly příběhy o kytičkách, růžičkách, konvalinkách, sedmikráskách, pracovitých skřítcích (zrádný obraz dělnické třídy zbavený třídního uvědomění), potom to byly dobré královny a krásní princové (mělo to určitě vštípit slepé připoutání k monarchii), na konec byla zvířátka, nutně chlupatá – králíčci, zajíčci a koťátka (sladká a dobrá). Jediným zdůrazněním zla byla čas od času se v pozadí vyskytující muchomůrka. 

Hodné děti usínaly už po těch prvních hypnotických pokusech. Pokud ale některé vzdorovaly, vychovatelky (je nutno dodat, že nestudovaly psychologii, často ani neznaly abecedu) uváděly do pohybu mašinérii hrůzy. Nastupovalo stupňování hororu, plného kostlivců, zatuchlých sklepů, sov, oběšenců, uťatých hlav, hřbitovů, čertů. A tehdy hlavičky s aureolou zlatých kudrlinek klesaly na polštář, silně zamykaly oči, když chtěly radši umřít, než poslouchat dál.

Vrcholem hororu byly povídky o dracích. Zápasil jsem se spánkem, abych se dočkal tohoto milovaného konce. Měl jsem moc rád draky. Probouzely ve mně pocit bratrství. Vůbec jsem nerozuměl, proč je lidé zabíjejí tak krutě. Snil jsem o tom, že až vyrostu, budu vysvobozovat draky z lidské moci.

Podléhal jsem snění a vůbec se mi nechtělo spát – ale bojovat. Protože jistý trik s drakem na mě nepůsobil, dostal jsem nálepku špatného chlapce – a potom už důsledně. Špatný žák, špatný mládenec, špatný občan nejlepšího státu. Nakonec budu nanicovatým starcem (o starcích se nejčastěji mluví jako o nanicovatých, a ne špatných, protože už nemohou například správně chlapsky ublížit ženě).

Když mi bylo deset let, jeli jsme na školní výlet do Krakova. Navštívili jsme královský zámek. Nedaleko odtud se nachází Dračí jeskyně. Bohužel od věků prázdná. Jak vypráví legenda, jeden mazaný švec (nevzbuzující mé sympatie) podstrčil draku vyvrženou ovci, do jejíchž útrob vložil smůlu a síru. Byla to první, ještě primitivní bomba, kterou poté zdokonalili anarchisté. Drak samozřejmě umřel na zácpu.

Legenda dále hlásá, že mu bylo jako oběť každoročně předkládáno několik nejkrásnějších panen. Už dříve se mi nabízela možnost, jestli to nebylo běžné odvracení pozornosti společnosti od faktu, že to vládce Krakova, vznětlivý, nenasycený ve svých erotických fantaziích, spotřebovával panenství dcer svých poddaných, a potom vše házel na draka.

Drak se stal symbolem všech lidských zločinů a nepravostí. A protože to byl živý symbol – zabíjeli ho. Je to nepravděpodobné, že by vydržel tak dlouho. Pronásledovaný jako heretické sekty, jako Židé, jako všichni jiní, jako ti, kteří smýšlí jinak.

Na počátku, čili v Genesis byl obyčejným hadem.


(přeložila Marie Krbcová)

 

 


 

Zbigniew Herbert
PAN COGITO – NÁVRAT

1

Pan Cogito
se rozhodl vrátit
na tvrdou půdu
své vlasti

rozhodnutí je dramatické
ještě bude litovat

ale nemůže již dále
vystát všední otázky
– comment allez-vous
– wie geht's
– how are you

otázky zdánlivě snadné
vyžadují složitou odpověď

Pan Cogito strhává
obvazy smírné lhostejnosti

nevěří již v pokrok
zajímá se o vlastní zranění

výstavy hojnosti
jej naplňují znuděním

vztah má jen k
dórskému sloupu
kostela San Clemente
portrétu jisté dámy
knížce již nestihl přečíst
a dalším několika maličkostem

a mezitím se vrací

vidí už
hranici
zorané pole
smrtící věže na stráži
rozlezlou spleť drátů

tichá
železná opona
zpozvolna se za ním zavírá

a teď
je
sám
v pokladnici
všeho neštěstí

2

tak proč se vrací
ptají se přátelé
z lepšího světa

mohl by zůstat tady
zařídit si život

své bolesti svěřit
čističům skvrn

ponechat je v čekárně
velkých letišť

tak proč se vrací

– k vodě dětství
– k spletitým kořenům
– k objetí vzpomínek
– k ruce k tváři
spáleným na roštu času

otázky zdánlivě snadné
vyžadují složitou odpověď

možná se Pan Cogito vrací
aby odpověděl

na přišeptávaný strach
na štěstí nemožné
na ránu znenadání
na lstivé otázky

(překlad: Renata Putzlacher a Petr Chytil)

 


 

Zbigniew Herbert

DOM BÁSNIKA

Kedysi tu býval dych na oknách, vôňa pečienky, tá istá tvár v zrkadle. Teraz je tu múzeum. Flóra podláh bola vyhubená, kufry vyprázdnené, izby zaliate voskom. Celé dni a noci sú otvárané okná. Myši sa vyhýbajú tomu prevetranému domu.
Posteľ je poriadne ustlaná. Ale nikto tu nechce stráviť ani jednu noc.
Medzi jeho skriňou, jeho posteľou a jeho stolom – biela hranica neprítomnosti, tesná ako odliatok ruky.

 

STARÝ PROMETEUS

Píše pamätníky. Snaží sa v nich objasniť miesto hrdinu v systéme nutnosti, spojiť protichodné poňatie života a osudu.
Oheň veselo horí v krbe, v kuchyni pobehuje žena – exaltované dievča, ktoré mu nemohlo porodiť syna, ale teší sa, že i tak vojde do histórie. Príprava večere, na ktorú má prísť miestny farár i lekárnik momentálne najbližší priateľ Prometea.
Oheň horí v krbe. Na stene vypchatý orol a ďakovný list tyrana Kaukazu, ktorému sa vďaka Prometeovmu vynálezu podarilo spáliť vzbúrené mesto.
Prometeus sa ticho smeje. Je to teraz jeho jediný spôsob, ako vyjadriť nesúhlas so svetom. 

(do slovenštiny přeložila Zuzana Dekánková)



 

DOTAZNÍK MARCELA PROUSTA


Tento dotazník koloval v Evropě na konci 19. a začátku 20. století. Dvakrát na tyto otázky odpovídal Marcel Proust. V roce 1991 odpovídal na ně pro "Frankfurter Allgemeine Magazin" Zbigniew Herbert.


Co je pro vás největší neštěstí?
Muset lhát.

Kde byste chtěl žít?
Kdekoliv - tři pokoje, knihovna, v zimě teplo, v létě chlad, za oknem stromy.

Čím je pro vás dokonalé štěstí na zemi?
Úplně reálně cítit dech Svatého ducha.

Jaké chyby nejsnadněji odpouštíte?
Své chyby neodpouštím nikdy.

Váš oblíbený hrdina z románů?
Obyčejní lidé u Čechova, Italo Sveva. Ale také Achilles.

Oblíbená postava v dějinách?
Romuald Traugutt, vůdce polského povstání 1863-1864. Bez naděje, ale přesto.

Oblíbené hrdinky v skutečnosti?
Matka Terezie a má nešťastná žena Katarzyna.

Oblíbené hrdinky v literatuře?
Johanka z Arku, Antigona.

Oblíbený malíř?
Piero della Francesca, Caravaggio, Vermeer.

Oblíbený skladatel?
Mozart. Také rakouská vojenská hudba. Vůbec nejsou tak vzdálené, jak se nám zdálo.

Jaké vlastnosti si nejvíc vážíte u mužů?
Statečnost během války, civilní odvaha v době míru.

Jaké vlastnosti si nejvíc vážíte u žen?
Síla a schopnost odpouštění skoro všeho.

Oblíbená ctnost?
Sapientia (moudrost).

Oblíbená činnost?
Balit knihy, které jsem koupil v cizině a odesílat je do Varšavy.

Kým nebo čím chtěl byste být?
Levhartem.

Váše hlavní povahová vlastnost?
To by měli posoudit jiní.

Čeho si nejvíc vážíte u svých přátel?
Loajality a smyslu pro humor.

Vaše největší vada?
Inteligence, perfekcionismus.

Co by bylo pro Vás největší neštěstí?
Utlačovat lidi. Škodit jiným.

Jaký byste chtěl být?
Mnohem lepší, než jsem.

Oblíbená barva?
Šedá. Stříbrně-šedivá.

Oblíbená květina?
Všechny divoce rostoucí květiny.

Oblíbený pták?
Streptopelia roseogrisea (hrdlička vínošedá)

Oblíbený spisovatel?
V 20. století: Conrad, Faulkner.

Oblíbený básník?
V 19. a 20.: Keats, Słowacki, Norwid, Rilke, Celan.

Hrdinové v realitě?
Obyčejní lidé.

Hrdinky v dějinách?
Johanka z Arku, ona také kdysi ztratila víru.

Oblíbená jména?
Siegfrid a Frauke.

Co nejvíc nesnášíte?
Lež.

Jakými historickými postavami nejvíc pohrdáte?
Je jich mnoho. Nemůžu se rozhodnout.

Jaký vojenský úspěch nejvíc obdivujete?
Bitvu u Thermopyl z pohledu Řeků.

Jaké reformy nejvíc obdivujete?
Všechny, které přináší lidem nějaký kousek pozemského štěstí, ale neomezují svobodu jednotlivce.

Jaké nadání chtěl byste mít?
Umět zpívat. Bel canto. O!

Váš momentální duševní stav?
Nic zvláštního.

Vaše motto?
Přesto všechno malgré tout (přes všechno).

Jak byste chtěl zemřít?
Vzpřímený, osaměle, v čistém hotelu.


(podle překladu Małgorzaty Łukasiewicz, který se objevil 24. 10. 2008
v deníku "Gazeta Wyborcza" přeložil Wojciech Wykręt) 

 


 

w górę | nahoru

 

redakcja strony / aktualizace: Renata Putzlacher / Justyna Gałuszka